Původní český název hradu zněl "Vítkův Hrádek" (německy Wittingshausen). Pro označení hradu se používalo také německé označení Wittigstein, přejímaného někdy do českého jazyka jako "Vítkův Kámen." Lze se setkat s oběma označeními téhož hradu. Název hradu dokládá, že jeho zakladatelem byl Vítek, některý z příslušníků mocného jihočeského šlechtického rodu Vítkovců. Podle dobových souvislostí je pravděpodobné, že hrad založil Vítek z Načeradce, jinak z Krumlova, připomínaný v letech 1220 - 1277.

Hlavní a jedinou budovou jádra hradu je velká obytná hranolová věž, ke které na východní straně přiléhá nižší polygonální přestavba s trojúhelníkovými komorami po stranách, z nichž levá měla vchod zvenčí. Velká věž, postavená na nejvyšším místě návrší, byla obdélníkového tvaru (13,7 m x 17,5m), vyzdvižená z vrstvového lomového kamene. Na západní straně býval arkýř, z kterého se dochovaly pouze dva krakorce. Dveře do střední části věže byly původně přístupny po padacím můstku protilehlého stavení, v polovině 16. století začleněného jako vstupní brána do nového opevnění. Věž měla nad plochostropým přízemím, osvětleným z boků pěti úzkými otvory, dvě obytná patra s prevéty na západní straně.

Do 16. století se datuje vznik nového pětibokého opevnění s hradbami, baštami a branou na východní straně. V hradbách jsou prolomené střílny s ostěním rozevřeným dovnitř. Hradby pravděpodobně měly pro případ obrany dřevěná podsebití, která se však do dnešní doby nedochovala. Při stavbě stanice radiotelefonní sítě v blízkosti zříceniny Vítkova Hrádku byly v roce 1996 odkryty základy zdi z lámaných kamenů na maltu. Mohlo by se jednat o pozůstatky dnes již zaniklého předhradí.

Hrádek od svého založení Vítkem z Krumlova (1220 - 1272) ve 13. století plnil funkci pevnosti a správního střediska panství, které bylo součástí vznikajícího dominia příslušníků rodu Vítkovců, jež se rozkládalo po obou stranách současné hranice Čech a Rakouska. Hlavní část hrádku tvořila obytná věž postavená v nadmořské výšce 1 032 m nad mořem na táhlém návrší posetém žulovými balvany, v blízkosti cesty z Rakous do Čech. Stavbou hradu si Vítkovci chtěli zajistit bezpečné spojení se svými letními statky v Horním Rakousku. Po vymření krumlovské větve Vítkovců v roce 1302 zdědil hrad Jindřich z Rožmberka. Na sklonku 14. století patřilo ke hradu 15 vesnic a sklářská huť. V té době při sporech mezi českou šlechtou a králem Václavem IV. se stal Vítkův Hrádek jedním míst, kde byl král vězněn během své nedobrovolné cesty do Rakouska v roce 1394. Během husitských válek patřil hrad pánům z Walsee, ale již roku 1464 daroval Reinprecht z Walsee hrad svému strýci Janovi z Rožmberka a tím se Vítkův Hrádek dostal zpět do majetku rodu Rožmberků. Během českého stavovského povstání ovládla Vítkův Hrádek na krátkou dobu vzbouřená česká šlechta, ale již roku 1621 měl hrad císařskou posádku. Roku 1622 získali Vítkův Hrádek Eggenberkové. V roce 1719 zdědili hrad spolu s veškerým Eggenberským majetkem Schwarzenbergové. Vítkův Hrádek postupně ztrácel svou původní funkci pohraniční pevnosti a začal pomalu chátrat. Na krátký čas se stal sídlem knížecího polesného, v polovině 18. století byl již zcela opuštěn. Roku 1815 bylo do jihovýchodní části hradu postaveno schodiště s rozhlednou na vrcholu. Při těchto opravách byla naposledy zajištěna koruna věže. Nejnutnější opravy objektu proběhly ještě v roce 1869. Po II. světové válce se celé území vsi Sv. Tomáš i s hradem dostalo do vojenského hraničního pásma, kam byl vstup přísně zakázán. V padesátých letech si vojáci zřídili na vrcholu věže svoji pozorovatelnu. Vedle hradu, který byl ve správě a užívání Československé lidové armády, byla postavena ocelová konstrukce věže - vidová hláska a domek pro její obsluhu. Zástupci armády předali roku 1990 Vítkův Hrádek do majetku obce Přední Výtoň. Do toho roku byla zřícenina hrádku pro veřejnost prakticky nepřístupná. Vítkův Hrádek byl inspirací pro historický román Adalberta Stiftera "Vítek" (1865).


Fotogalerie:

 

 


Jedna legenda z okolí Vítkova Hrádku:

O rodinných sklonech k sebevraždě a lidské zlobě vypráví příběh ze samoty nazývané Růžový Vrch, kde žil chudý lesní dělník s mnoha dětmi. Když mu zemřela žena, našli ho v lese oběšeného. Jeho bratr, který si v márnici uvědomil, jaká je to hanba pro celou rodinu, se neudržel a mrtvému vyťal políček. Od té doby ale musel na mrtvého bratra neustále myslet; litoval svého činu i toho, že se nepostaral o bratrovy děti, až se po čase ve své chalupě oběsil. Nejmladší bratr, veden zřejmě rodinnou tradicí, aby zvědavcům kolem ukázal, oč je lepší než mrví sourozenci, dal nebožtíkovi políčky dva. Zlomyslní lidé ho uráželi, nadávali mu a vysmívali se jeho utrpení do té míry, že se oběsil na lípě za vsí. Ani jednomu z nebožtíků nebyl popřán hrob v posvěcené půdě, všichni byli bez kněze zahrabáni na pustém místě. V lese, který obklopoval zříceninu Vítkova Hrádku, i od kostela sv. Tomáše slýchávali lidé v noci volání a nářek. Hajný, který chtěl té věci přijít na kloub, se ukryl nedaleko kostela a o půlnoci uviděl přízrak bez hlavy, jak v kněžském rouše sedí na balvanu a předříkává slova svaté mše. Když kněz ukončil modlitbu, měl už na ramenou hlavu se zarmoucenou a sklíčenou tváří. Uviděl hajného a smutně mu vyčetl, že zmařil sto let jeho pokání. Kaje se prý za to, že jako kněz kvůli ženě znesvětil své kněžské poslání a poté si sáhl na život. Za trest musí tisíc nocí v lese sloužit mši. Na radu faráře se obyvatelé okolních vsí pak začali za zbloudilého kněze denně modlit a od té doby noční nářek z lesů už slýchán nebyl.

 

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

Naši partneři: