KLÁŠTER ZA PETRA VOKA Z ROŽMBERKA

Snad znovu je třeba připomenout, že Petr Vok z Rožmberka se narodil ve středu prvého října 1539 v Českém Krumlově, čtrnáct dnů před smrtí otce Jošta III. z Rožmberka. Kmotrem malého Petra Voka se stal Albrecht z Gutštejna. Po smrti Jošta III. se stal desátým rožmberským vladařem Petr V. z Rožmberka, kterému se říkalo „Kulhavý“. A tady začal vleklý spor mezi matkou Petra Voka Annou z Rogendorfu a Petrem Kulhavým o výchovu sirotků Viléma a Petra Voka. V letech 1542 až 1546 Petra Voka společně se sestrami Alžbětou, Bohunkou a Evou vychovávali příbuzní páni z Hradce. Petr Vok, na rozdíl od svého bratra Viléma, nezískal vzdělání v cizině, ale od domácích učitelů. Jaroslav Pánek hodnotí toto období života Petra Voka v Jindřichově Hradci jako „ve společnosti starších i mladších žen a dívek, šlechtičen, jejich komornic a služebných.“

A tady, v roce 1550, nacházím prvé spojení Petra Voka z Rožmberka s vyšebrodským klášterem. Rožmberský kronikář Václav Březan tehdy poznamenal: „Léta Páně 1550 pan Petr Vok učil se v klášteře vyšebrodským, tak jakž sám v latinském lístku, ku panu bratru svýmu do Pasova odeslaným dokládá, a to příčinou morního povětří, kteréž tehdáž bylo na Krumlově. Byvše tam předse i s paní mátí a pannami sestrami...“

Posledního srpna 1592 zemřel Vilém z Rožmberka a Petr Vok se stal posledním dvanáctým vladařem Domu rožmberského. Petr Vok z Rožmberka se 14. února 1580 oženil s téměř o třicet let mladší Kateřinou z Ludanic, která jej postupně přivedla od římsko katolické víry do Jednoty bratrské a tak na území vyšebrodského kláštera znovu ožil protestantismus. Čtvrtého ledna 1596 vyzval Petr Vok z Rožmberka vyšebrodského opata Michaela Fabritiusa, aby „nechal v klidu své poddané protestanty“. Opat totiž chtěl protestantské snoubence Kiliana Muntnera a Barbaru Singerovou oddat pouze za podmínky, že budou katolíky.

Kvůli nedostatku světských kněží obsadil opat Fabritius v roce 1593 faru ve Vyšším Brodě klášterním knězem Sebestianem Pfeifferem. Bylo to poprvé, kdy vyšebrodský cisterciácký mnich převzal faru. Na podporu kněžského dorostu měl vyšebrodský klášter přispět na pražský kněžský seminář. Petr Vok z Rožmberka dopisem z 29. července 1606 zakázal vyšebrodskému klášteru, aby příspěvek poskytl proto, „aby rodový klášter nebyl zatížen novými náklady“. Dominik Kaidl s ironií podotkl, že „Petr Vok z Rožmberka později s takovými požadavky přistupoval na klášter jako žádný Rožmberk předtím“.

Opat Michael Fabritius musel například za klášter zaplatit 600 tolarů daní na tažení proti Turkům a Petr Vok z Rožmberka vyzval 2. května 1597 poddané kláštera, „aby přispěli na smazání tohoto dluhu“. Osmého srpna 1597 potvrdil Petr Vok z Rožmberka všechna privilegia kláštera, osvobodil jej včetně všech poddaných od všech mimořádných odvodů a odkázal klášteru příjmy a vlastnictví od roku 1500 opuštěného a od roku 1584 klášterem spravovaného kláštera Eremitů a Pavlánů v Přední Výtoni.

Za to se zavázal 17. srpna 1597 vyšebrodský klášter, že za života Petra Voka z Rožmberka nezaloží na klášterním území žádné nové pivovary, mlýny a rybníky. Po smrti Petra Voka z Rožmberka měl tento slib ztratit svou platnost. Petr Vok se snažil na klášteru získat i právo výčepné, ale to se mu nepodařilo. Podle starého zvyku byla smrt opata Michaela Fabritiuse , který zemřel 25. listopadu 1607, hlášena Petru Vokovi z Rožmberka do Třeboně, který na pohřeb opata „vyslal dva komisary“.

Po smrti opata Michaela Fabritiuse jmenoval Petr Vok z Rožmberka administrátorem kláštera dosavadního převora Paula III. Ferenschou, který byl 7. února 1608 zvolen 26. opatem vyšebrodského kláštera. Z počátku své vlády Paul III. Ferenschou se dostal do sporu s Petrem Vokem z Rožmberka o obsazování farností. Jednalo se o tři fary, kde byli mniši z vyšebrodského kláštera, a tak se opat bránil. To Petra Voka rozčílilo tak, že napsal “Poroučíme, abyste kněze odstranil a hleděl na to, aby se v budoucnu podobné problémy více nestaly“. Přesto musel Petr Vok svůj rozkaz 14. listopadu 1608 znovu opakovat.

Následkem války mezi Rudolfem II. a Matyášem žádal Petr Vok z Rožmberka 8. června 1608 vyšebrodský klášter, aby „každý pátý poddaný se dostavil do Třeboně plně vyzbrojen a opatřen penězi.“ Já jen dodávám, že klášter musel dodat do války 130 poddaných. Kronikář kláštera k tomu poznamenal, že Petr Vok z Rožmberka navíc požadoval „různé dodávky pro svou marnotratnou dvoranu v Třeboni“. V lednu 1611, za občanské války, obsadili pasovští na mnoho týdnů Vyšší Brod, klášter a okolí. Pátého března 1611 si Petr Vok z Rožmberka stěžuje, že opat vojsko v přiměřeném rozsahu nepodporuje.

Šestého listopadu 1611 zemřel Petr Vok z Rožmberka a s ním vyhasl mocný rod Rožmberků. Mrtvola byla převezena „v nádherném smutečním průvodu z Třeboně do Vyššího Brodu“ a uložena v klášterním kostele až prvého února 1612. „Pohoštění početných smutečních hostů z vysokých a nejvyšších stavů stálo klášter enormní peníze“.

Uložení posledního Rožmberka, Petra Voka z Rožmberka, téměř reportérským způsobem zaznamenal Václav Březan takto: „Kdež opat s konventem a kněžstvem před klášterem s svými hábity a ceremoniemi katolickými očekávavše, do kláštera do velkého kostela je provodili. Kazatel jejich německý nad ním kázání s vychvalováním pěkným rodu toho rožmberskýho učinil. A tu po vykonání těch ceremonií do sklepu neb hrobky rožmberské, nebyvší více místa než pro tu poslední truhlu posledního vladaře, spuštěno a k předkům jeho přiloženo...“

 

KLÁŠTER JE NEKROPOLÍ ROŽMBERKŮ

Nelze začít jinak než citací z počátku dvacátého století: „Rádi okřejeme pohledem na krásný obraz Hellichův, moderního původu, který jest jaksi náhradou za bývalou nástěnnou malbu chrámovou, jíž zub času ponechal dnešku sotva znatelné obrysy. Kdo ví, jak dlouho bychom stáli u legendárního toho výjevu, kdyby laskavý průvodce nás neupozorňoval na podzemní hrobku, která dle udržované domněnky má býti umístěna dole pod presbytářem. Rouškou tajemnosti jest toto podzemní místo k smrti, téměř po čtyři století lidská noha nevkročila. Průvodce nám sděluje s ochotou zkazky, které spřádají tyto podzemní kobky, kde dřímají věčný sen mecenáši rodu Rožmberského, počínaje od Voka, zakladatele kláštera, až po Petra Voka.

Když uložen byl k věčnému spánku v kostele Mariánském poslední mužský potomek rožmberského domu, řečený již Petr Vok, pro nějž jediné tu bylo místo vyhrazeno, šraňky přepilovány, aby již do krypty žádný se klásti nemohl. Erbová pečeť byla zkasírována, a tak rod slavný rožmberský, který přes 400 let trval, zahynul. Dva mniši, kteří byli pohřebním ceremoniím přítomni a do toho zasvěceni,zemřeli prý jakoby řízením Prozřetelnosti náhlou smrtí, vzavše sebou tajemství to do hrobu. Od té doby žádný smrtelník tuto uschlou větev pánů z Růže v tajemné, vlhké hrobce svým vstupem ze snu nevyrušil. K mrtvolám pánů z Růže druží se ještě jiná zkazka také takového ponurého druhu jako předešlá. Kronikář Bohuslav Balbín vypravuje pověst, kterou prý se dověděl kdysi od jednoho řeholníka kláštera, že mrtvoly tu pochovaných pánů z Růže nejsou dle zvyku uloženy v rakvích, nýbrž že prý v křeslech do kola jako vladaří i po smrti...“

Literatury, která se zabývá problémem lokalizace, velikosti a obsahu hrobky pánů z Růže, je hodně. Jejím hlavním nedostatkem je nekritické přijímání neověřených faktů s romantizujícím nádechem. Balbínova mysteriózní informace o pohřbech sedících Rožmberků v křeslech se zachovala téměř do současnosti. Za zdařilé shrnutí všech pramenů lze považovat práci M. Hlinomaze a J. Koldy, uveřejněnou v Jihočeském sborníku historickém, kteří odpovídají na otázky M. Millauera, jenž položil již v roce 1819: kde je hrobka umístěna a které osoby rožmberského rodu jsou v hrobce pohřbeny. K zodpovězení těchto otázek podstatně přispěly rukopisy klášterního archiváře a knihovníka S. Kühwega, který podal výčet pohřbů v klášterním kostele a v ostatních místech kláštera.

Lokalizace hrobky pod presbytářem vystává teprve z citace třetího pohřbu. U prvních dvou pohřbů Voka I. z roku 1262 a Vítka VI., který zemřel 22. září 1277, není místo uvedeno. Domnívám se, že v té době nebyla ještě rožmberská hrobka dokončena. Jako třetí v rožmberském nekrologu kláštera je uvedena Eliška (Alžběta) Rožmberská z Dobrušky, manželka Jindřicha I., která umírá 22. ledna 1307 a je pohřbena do dokončené rodové hrobky. Ve středověku bylo tradicí, že si šlechtické rody zřizovaly hrobky v kostelech klášterů, které založily. Zakladatel kláštera počítal s tím, že založením kláštera si zajistí správu své duše. Rodová pohřebiště měla být současně trvalým pomníkem slávy rodu a symbolem jeho kontinuity a starobylosti.

Rožmberkové byli v době založení kláštera nejvýznamnějším českým šlechtickým rodem a od samého počátku se s klášterem počítalo jako s rodovou nekropolí. Pohřbem Voka I. z Rožmberka již v roce 1262 (zemřel 3. června 1262) začala řada z deseti generací pohřbů příslušníků tohoto mocného rodu v klášterním kostele. Celkem bylo v klášterním kostele pohřbeno v období let 1262 až 1612 třicet sedm příslušníků rožmberského rodu a další tří příslušníci krumlovské větve. Z toho bylo 23 mužů a 17 žen. Umístění hrobky odpovídá středověké představě o zmrtvýchvstání a souvisí s přáním, aby byli pohřbeni co nejblíže ohnisku spasení, tedy hlavnímu oltáři.

Po pohřbu posledního člena rožmberského rodu byla hrobka znepřístupněna. Z Březanovy kroniky vysvítá, že v ní bylo místo právě jen pro Petra Voka. Časopis Zápisník (č. 26/1968) rozvádí do podrobnosti smyšlenku, že si Petr Vok vymínil ve své závěti, že po jeho smrti již nikdo nesmí vkročit do hrobky. Předtím prý vybral z krypty drahocennosti svých předků a tento zákaz měl zamezit odhalení jeho činu. Při studiu závěti se však nedaří objevit ani stopy po zákazu. Vstupovat do hrobky již neměl kdo a pro klášter bylo samozřejmostí bdít nad klidem své bývalé ochranitelské vrchnosti.

Rozsáhlá stavební činnost spojená s předlážděním kapitulní síně a většiny kostelní lodi kolem roku 1880 nepodnítila odhalení vchodu do hrobky. Sice se prý po něm pátralo, ale asi ne příliš efektivně. Na plánu pohřbů v klášterním kostele z roku 1784 je nápadná skutečnost, že celý presbytář a levá polovina prostoru před křížovou mřížkou jsou prázdné, bez vyznačených pohřbů, což vymezuje prostor pro předpoklad, že byl tento prostor respektován jako pohřebiště zakladatelského rodu.

V roce 1902 došlo k poklesu stupňů oltáře a třetího prosince 1902 byl proveden sondážní výkop. Po zhruba jednometrovém kopání se narazilo na klenbu a pod klenbou na hrobku o rozměrech pět krát tři metry a výšce kolem 150 cm. Uvnitř byly objeveny dvě cínové rakve, z nichž podle nápisu jedna patřila Petru Vokovi. Ostatní prostor byl zaplněn zpřeházenými zbytky zetlelých dřevěných rakví. Otvor pro zasouvání těchto rakví byl zavalen velkým kamenem. Po zjištění příčiny poklesu kněžiště byla hrobka zase rychle uzavřena. Zjištění skutečné rozlohy hrobky bylo překvapením a zklamáním pro samotné objevitele, což je patrno i ze stylizace oficielní zprávy v řeholním tisku. Objevem v roce 1902 však nebyl zájem o hrobku uspokojen, lze zaznamenat další pokusy o proniknutí do rožmberské hrobky v klášteře.

Třeboňský archivář Václav Hadač popisuje, jak v doprovodu opata Bruno Pammera a řemeslníků před první světovou válkou sestoupil z presbytáře do předsíně hrobky. Po roce 1945 se proslýchalo, že vchod do hrobky je situován pod opatským křeslem v presbytáři na evangelitní straně. Millauer uvádí, že opat Teutschmann a staří řeholníci uvádí, že místo vchodu do krypty je právě tam, kde poklekají novicové před mší, tedy vlevo od vchodu do kněžiště. O umístění hrobky mluví i klášterní nekrologia, která uvádějí, že se pohřby prováděly v kněžišti. Po roce 1945 se tvrdilo, že do hrobky nacisté ukryli část nějakého svého archivu. Křeslo opata stávalo na místě násilného průniku z roku 1902 a nejednalo se tedy o původní vchod. Podle vzpomínek historika umění doceenta A. Friedla se o otevření hrobky mluvilo na počátku padesátých let a potom ještě v letech 1962 a 1963, kdy se znovu objevil problém propadání a praskání dlaždic v kněžišti a kdy dokonce praskl i náhrobní reliéf Jana Zrinského. Žádná z těchto myšlenek na proniknutí do hrobky Rožmberků se však nerealizovala.

 

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

Fotogalerie:

 

Naši partneři: