Rychnůvek býval sídlem fary a později i děkanství v kraji pod Vítkovým Hrádkem na pravém břehu Vltavy. Osadu nám poprvé zmiňuje rožmberský urbář z roku 1379, kdy je zde uvedeno „šest osedlých“, tedy šest statků. Patrně však vznikla již ve 13. století na obchodní cestě z rakouského Haslachu do Frymburka. V roce 1384 se již o zdejším kostele svatého Václava hovoří jako o farním. Původní německé označení „na úrodné nivě“ („Auf reichen Au“) bylo již ve 14. století přejato do češtiny v podobě Rychnov a později přeměněno na Rychnůvek. V historii se objevuje i označení Německý Rychnov a Rychnov u Frymburka. Po vysídlení německého obyvatelstva byla zde zřízena „železná opona“ a začalo postupné vylidňování a devastace obce. Devátého června 1959 byl děkanský kostel svatého Václava speciálním demoličním komandem Ministerstva vnitra vyhozen do povětří, když předtím došlo podobným způsobem i k demolici ostatních domů. Místo bývalého kostela připomíná prostý dřevěný kříž, u kterého poprvé od roku 1959 sloužil 10. srpna 1991 páter Horst Prieschl opět mši.

V Rožmberském urbáři z roku 1379 je uvedeno u panství Vítkův Hrádek, které je shodné s farností Rychnůvek, v 16 obcích a osadách 178 usedlostí. Žádná z těchto obcí dnes již neexistuje a celá oblast nyní spadá pod správu obce Přední Výtoň. Mezi osadami v roce 1379 je i sklárna Glashut. Je zajímavé, že oba další urbáře, jak v roce 1515, tak i v roce 1590 uvádějí méně usedlostí než v roce 1379. Díky prostorné návsi s výstavnými domy býval Rychnůvek často označován jako městečko, přestože se jím fakticky nikdy nestal. Od roku 1893 zde byla vlastní pošta, která zajišťovala i přepravu osob. Po roce 1918 zde byli tři obchodníci s dobytkem, tři hospody, dva výčepy lihovin, dva obchody s potravinami a dva se smíšeným zbožím, dva krupaři, dva pekaři, kolář, hodinář, dva obuvníci, dvě trafiky, dva mlynáři a pilaři, hamerník, porodní bába a obchodník s tkaninami z koňských žíní. Škola, kterou míval Rychnůvek při faře od nepaměti, byla tehdy čtyřtřídní a navštěvovalo ji kolem dvou set dětí z několika okolních vesnic.


Fotogalerie:


Rozsáhlá přestavba gotického kostela z roku 1673 měla jednu loď o čtyřech polích s kněžištěm o jednom poli a závěru ze tří stran osmistěnu. Čtyřpatrová věž přiléhala na severozápadním rohu k lodi. Kryt na sedlové střeše lodi a na valbě kněžiště byl taškový, na báni věže a střeše sanktusníku plechový. Celý vnitřek kostela byl pozdně renesanční. Hlavní oltář byl dvojitý. Vpředu bílý rokokový s částečným zlacením a při zdi za ním stál pozdně renesanční oltář. Uprostřed oltáře visel obraz zavraždění svatého Václava. Vedle oltáře stály pozlacené sochy v životní velikosti sv. Vojtěcha, sv. Ludmily, sv. Prokopa a sv. Ivana. Dva dřevěné boční oltáře pocházely z konce 18. století. Dřevěná rokoková kazatelna s reliéfem sv. Josefa měla na víku sochu. Jediným zbytkem gotiky byl 113 cm vysoký sanktuář a spolu s mřížkou pocházel z 16. století. Varhany byly rokokové. V roce 1738 byl kostel povýšen na děkanský.

Celý kraj, který byl po roce 1851 přičleněn k soudnímu okresu Vyšší Brod, trpěl svou izolovaností. Citelně chybělo vhodné dopravní spojení. Lidé odtud chodili na vlak do rakouského Haslachu či Aigenu. Z českou stranou byly kontakty ještě složitější. Dne 21. září 1938 zde byl zákeřně zastřelen příslušníky Freikorpsu velitel četnické stanice v Rychnůvku Antonín Měsíček. Na základě mnichovské dohody byla farnost připojena nejen k Hitlerově třetí říši, ale od 18. července 1939 byla dokonce převedena od okresu Vyšší Brod pod rakouský okres Rohrbach. K farnosti Rychnůvek až do roku 1945 patřilo 16 osad a žilo zde v 420 domech 2100 obyvatel. Samotný Rychnůvek měl 54 domů a 410 obyvatel. Sedmého května 1945 bylo celé území o rozloze 5.211 hektarů z okresu Rohrbach vyčleněno a stalo se součástí okresu Kaplice. Mezi 25. dubnem a 15. listopadem 1946 z farnosti Rychnůvek bylo odsunuto 1.494 Němců a o tři roky později se zbylých 250 rodilých Rakušanů vystěhovalo do Rakouska. Počátkem padesátých let se ze zdejší oblasti stalo zakázané pohraniční pásmo, kam „obyčejní lidé“ nesměli vkročit. Kraji vládla Pohraniční stráž, za jejíž aktivní účasti byly zdejší vesnice cílevědomě likvidovány. Uvolnění konečně nastalo po listopadu 1989, kdy rychle zmizely ostnaté dráty a v pustém kraji dnes jen nepatrné stopy prozrazují místa osídlení.

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

Naši partneři: