Nejveselejší doba celého roku, masopust, začíná šestého ledna a končí Popeleční středou, šestou středou před pohyblivými Velikonoci. Jak probíhal ve Vyšším Brodě na počátku dvacátého století? Na Tři krále, 6. ledna, kdy vyšebrodský farář Felix Dick v kostele posvětil křídu, vodu a sůl „chodíval duchovní s ministranty a kostelníkem, učitelé se žáky chodili vykropovat, vykuřovat za zpěvu modliteb příbytky osadníků a psát začáteční písmena na dveře.“ Vyšebrodský kantor Adolf Tietz na horní futra světnice psával křídou „C + M + B“ a příslušný letopočet. Většina měšťanů i sedláků obdarovávala faráře, kantora a jejich doprovod výslužkou. „C + M + B“ dnes chápeme jako jména tří králů. Kašpar, Melichar a Bartazal. Tehdy však znamenalo „Cristis mansionen benedicat,“což ve volném překladu znamená Kristus, ať požehná příbytek. Před zavedením juliánského kalendáře 6. ledna začínal nový rok. Svěcenou vodou z kostela se vykropovaly místnosti, aby stavení bylo uchráněné od všeho zlého. Po roce 1910 začali místo faráře a kantora chodit po Vyšším Brodě pouze chlapci převlečení za tři krále a zpívali koledy. Mívali plátěné bílé košile a na hlavě papírové koruny. Také „C“ se změnilo v „K.“ 

Na Hromnice, tedy druhého února, se v kostele světily svíčky, zvané hromničky, které se rozvěcovaly při bouřce, aby Bůh ochránil stavení před bleskem. Hromničky se také zapalovaly, když někdo umíral a v adventní době. Na Hromnice bylo přísně zakázáno šít, protože lidé ve Vyšším Brodě věřili, že jehla přitahuje blesk. Šestého února býval svátek svaté Doroty. Toho dne chodíval po Vyšším Brodě vždy dům od domu průvod, v jehož čele byly čtyři hlavní osoby: král, biřic, kat a Dorotka. Když průvod vešel do světnice, sehrál zde krátké představení, které lidem připomínalo pevnost víry i utrpení prvních křesťanů. Hru uměl skoro každý nazpaměť, ale zvláště děti na ni vždy nedočkavě čekaly. Dvacátého čtvrtého února je svátek svatého Matěje, který se považoval za začátek konce zimy. Toho dne se věštil zdar žní, možný sňatek i smrt ve stavení. Svatý Matěj je patronem úrody a ovoce. Za jeho pomoc prosil hospodář i děti, které musely jít do sadu bosy. Tam se všichni společně modlili a třásli stromem v sadu. Ve čtvrtek před masopustní nedělí bylo k obědu “vepřo, knedlo, zelo“ a k tomu nejméně tuplák, tedy litr piva z klášterního nebo městského pivovaru.

Nejveseleji však o masopustu bývalo na „bláznivé dny,“ které začínaly o poslední masopustní neděli. Téměř v každém vyšebrodském domě se předtím zabíjel dobře vykrmený vepř a hospodyně vybíraly z truhem uschované zásoby. Typickým pečivem ve Vyšším Brodě bývaly o masopustu podlouhlé plné šišky a nadívané kulaté koblihy. K jídlu se peklo maso a nakupovalo se ve velkém nejen pivo, ale i kořalka. Vyšebrodský farář proti bláznivým dnům horlil „pro obžerství, chlast a smilstvo nesmírné.“ Před oněmi bláznivými dny předem určení „koledníci“ velice pečlivě připravovaly obleky i masky.

V pondělí před Popeleční středou se sešly maškary již ráno ve vyšebrodské hospodě „Primátor“ v horní části náměstí, kde je již čekala muzika. Zde se připravovaly jednotlivé maškary. Strakoši byli ovázáni a ověšeni pruhy barevného papíru, nesměl chybět medvědář s medvědem, bába s dítětem v nůši, Turek, smrt, kobyla a kolomazník. Nedílnou součástí maškarního průvodu byl i „čuchna“ Počet koledníků musel být vždy lichý, nejméně jedenáct. Jeden z koledníků dělal hejtmana, pak tam byli šavloví tanečníci a nikdy nesměl chybět šašek s dlouhou špičatou čepicí. Jeho výbavou byl cep ze žitné slámy, kterým vyplácel děti, které doprovázely maškarní průvod dům od domu. Jeho výprasku se nevyhnuly ani mladá děvčata. Další postava se jmenovala „moučná bába.“ Na rozdíl od šaška byl tento mladík převlečen za ženskou. Na hlavě měla kulatý nízký klobouk, ozdobený kohoutím pérem. Nezbytnou výstrojí byl velký proutěný koš s víkem, kam se ukládaly sypké kolední dary: mouka, zrní, mák a vajíčka. Často se vajíčka rozbila a v koši pak bývala kaše. Jeden z koledníků nesl špičatou halapartnu, na kterou se napichovaly uzeniny a špek. Mezi koledníky nikdy nemohla chybět muzika.

Koledníci museli předem požádat vyšebrodského starostu o povolení k „hauzírování“. Na počátku 20. století se ve Vyšším Brodě starostové často střídali a tak od roku 1901 do začátku  prvé světové války byli čtyři: Lorenz Watzkarsch, Eduard Heller, Leopold Lichtenauer a Wenzl Schimanko. Naproti tomu hejtman koledníků v té době byl jediný. Franz Fürlinger, který padl 12. listopadu 1914 na srbské frontě. Hejtman Fühlinger se vždy starostovi zaručil za svou bláznivou partu s výjimkou šaška a bláznivé báby, že budou „švertance konat důstojně, jak o masopustu je zvykem.“

Pak chodili koledníci dům od domu. Začínali od hotelu Primátor k Panskému domu, obešli Písky, roztroušené domy na pravém břehu Vltavy až k městskému pivovaru a po straně fary k hotelu Šumava a končili U Primátora. Na levý břeh Vltavy nesměli, to patřilo koledníkům z Hrudkova. U každého domu nejdříve zahráli muzikanti a byl zatančen „švertanc“, tedy šavlový tanec s hospodyní a se všemi děvčaty z domu. Potom hospodyně podarovala maškary uzeným, koblihami a vejci. Při tom všem mumraji „čuchna“ nebo šašek prolezl dům a vytahovali pečivo, šunku a jitrnice, které „vyčuchali.“ Teprve potom se vydal maškarní průvod k dalšímu domu a vše se opakovalo až do večera, než maškary obešly všechna vyšebrodská stavení. A těch bylo v té době ve Vyšším Brodě více než sto dvacet. Vše co bylo vykoledováno, bylo společné, jen koblih si mohla maškara během dne vzít, kolik snědla.

Jak jsem již uvedl, maškarní průvod se večer vrátil do hospody Primátor. Zde se všechny dary dražily a z takto získaných peněz byla vystrojena společná masopustní hostina. Výtěžek z dražby byl především určen na kořalku. Po maškarním průvodu sundali v hospodě chasníci masky a brzo přicházela i děvčata. Bylo pravidlem, že poslední muziku o masopustu nemohlo žádné vyšebrodské děvče vynechat. U vchodu k Primátorovi byl dřevěný talíř, v něm zapíchnuta vidlička ověnčená červenou pentlí. Každý koledník měl pro své děvče připravenu skleničku sladké kořalky. Každá „jeho dívka“ se napila a na talíř položila po zlatníku. Dokonce i ty nejchudší, „aby se nezahodily.“ Tanečník pak dívku provedl v kole. Vdané ženy musely zaplatit také. Ty však při tanci vzaly svému manželovi klobouk a nedaly mu ho dříve, dokud jim nepřinesl od šenkýře „nějakou dobrou kořalku.“ Uprostřed tance moučná bába spustila pokřik: „Mezi námi je zloděj! Honzovi se ztratil řemen od kalhot!“ Popadl se jeden mládenec, který se položil na lavici a začal soud. Soudci jej odsoudili k deseti ranám slaměným cepem. Většinou se přihlásilo děvče, kterému na tom chlapci záleželo a vykoupilo ho.

Při masopustní muzice tancovaly i ty staré babky, které jinak vysedávaly u kamen. I pro ně to byla největší muzika v roce. Také druhý den, na masopustní úterý, byla muzika. Hned po obědě se chasa dala do tance, i když měli v nohách celou protancovanou noc. Patřilo k dobrým mravům, že si děvčata nikdy nestěžovala, že je bolí nohy, a také platilo, že pořádný mládenec má vydržet tancovat v jednom kuse tři dny a tři noci. Děvčata dávaly svým hochům „na cvočky“ za to, že s nimi tancovali celý rok a aby s nimi tancovali i celý rok příští.

Zmínka, že mladí i staří o masopustě „rádi k konopiem podvorávají,“ znamená, že lidé v ten čas tančíce, „rádi vyskakují pro vyšší vzrůst lnu.“ Jan Soukup uvádí, že skok v masopustním tanci znamená: „jak vysoko hospodář vyskočí, tak vysoko mu len vyroste.“ Před půlnocí na masopustní úterý se přímo v hospodě u Primátora stínal kohout. Přinesli ho do hospody, kde přečetli ortel smrti i kohoutovu poslední vůli, ve které se pamatovalo na významné osoby Vyššího Brodu. Přesně o půlnoci „kat“ se zavázanýma očima sťal kohoutovi hlavu. A tak masopust slavně dokonal. Po bujarém masopustu začal půst, který trval čtyřicet dní..

Hana Loudová, když zpracovávala v polovině 20. století své „Muziky,“ věnovala poměrně hodně prostoru tancům spojeným s obřadní tradicí. Byl jsem překvapen, že „švertance,“ tedy mečové tance německých obyvatel, za masopustu měly jedno ze svých sídel na Hrudkově, který se na počátku 20. století německy jmenoval Ruckendorf.

„Švertance“ měly některé prvky společné s charakteristickou formou obchůzkového zvyku s „masopustní koledou,“ prováděnou v českých vesnicích na Doudlebsku. Oba druhy masopustních tanců měly mnoho společného, „jeden to odkoukal od druhého,“ a tak švertance rozvinuly rysy obchůzkového zvyku, které připomínaly staré masopustní hry s rozsáhlým slovním doprovodem. V podstatě se jedná o formu nejstaršího druhu řetězového tance.

Šverctance tančil na Hrudkově vždy lichý počet svobodných mládenců. V čele chodil „hejtman“ s halapartnou, za nimi „rychtáři s právem, tancmajstři s věnečkem na rukávu a myslivec s flintou. „Tancmajstři“ byli oblečeni do svátečních černých šatů s kloboukem a černými holínkami. Přes pravé rameno měli šerpu a v ruce dlouhou zahnutou šavli. Šerpy a šavle byly uloženy přes rok u starosty obce, který také dával souhlas tanečníkům k vykonání pochůzky po domech. Pochůzka tanečníků začínala důsledně v obci i v osadách od východní strany. Hejtman u každého domu začínal koledu slovy:  „Ctěný a šlechetný pane hospodáři! Přicházejí k Vám koledníci a budou Vás žádat o štědrou koiedu. O věrtel žita, o věrtel ovsa, o kus špeku, aby to přišlo k Vašemu vděku a našemu šmaku. Za to Vám pěkně děkujem a vesele tancovat budem.“ Ani největší skrblík nesměl odmítnout dárek koledníkům, nechtěl-li upadnout v opovržení a posměch pro lakotu.

Byl určen přesný počet a sled takzvaných čestných, tuplovaných a tichých kol, která se prováděla na počest některé osoby nebo i zemřelých. Kolo se zavíjelo od „hejtmana,“ hlavního řečníka a to vždy s obraty kolem vlastní osy tanečníka a od východu k západu. Konečnou formací bylo šnekovité zavinutí tanečníků, které se pak opět rozvíjelo. Hlubší význam způsobu tance měly dotvrzovat doprovodné písně otevírající i zavírající kolo.  Čestná kola byla především u starosty obce a u statkářů, kde také byla největší výslužka. Tuplovaná kola se prováděla u svobodných děvčat, kde byla „naděje na svatbu“.

Některé symboly měly náboženský původ. Například hejtmanova halapartna, na kterou napichoval vykoledované uzené maso, symbolizovalo původně kopí, kterým byl proboden Ježíš Kristus. Stejně tak věneček tancmajstrů symbolizovalo neposkvrněné početí Panny Marie. Jalovec na kloboucích všech koledníků pak symbolizoval Ježíšovu trnovou korunu.

Večer následovala v hrudkovském hostinci, který býval „na rychtě,“ v domě s věžičkou, „věneček“. Hejtman při věnečku vybízel slovy: „První jsou pro taneček domácí panny, pak přespolní a pak teprve nastávají vdaný.“ Tancmajstři pak uváděli podle přísně dodržovaného pořádku dívky a ženy do kola.

Zdroj: archiv Františka Schussera