Zvláštní význam byl ve Vyšším Brodě a okolí přikládán šesti postním nedělím. Ta první se jmenovala „pučálková“, podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu. Také druhá nesla označení podle postního jídla a jmenovala se „pražná“. Jídlo se zhotovovalo pražením nedozrálého obilí. Třetí postní neděle měla označení „kýchavná“ podle pověry, že kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roku bude ještě živ. Čtvrtá neděle postní měla zvláštní postavení, kdy fialové plátno „Hungertuch“ na tento jediný den vystřídalo růžové plátno, a proto se neděli říkalo „růžová“. V tuto neděli chodíval družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít na velikonoční pomlázku na námluvy.

Pátá postní neděle se jmenovala „černá“ nebo také „smrtná“. V kostele sv. Bartoloměje se na oltářích zahalovaly kříže, ale především mládež ve Vyšším Brodě po mši „vynášela smrtku“. Figurínu ze slámy na dřevěné tyči, oblečenou do starých hadrů a ozdobenou náhrdelníkem z vaječných skořápek. Průvod vycházel od pranýře a šel k vyšebrodskému mostu přes Vltavu do Hrudkova. Smrtka byla za bujného veselí hozena z mostu do Vltavy a mládež jí doprovázela až k Bílému mlýnu. Poslední, šestá postní neděle, byla „květná“, kdy se světila jíva, tedy „kočičky“. Posvěcené kočičky se zapichovaly na okraj pole k ochraně úrody a také za kříž v sednici. Lidé o květné neděli na sebe oblékali nejlepší či nové šaty a nesmělo se péct, aby se nezapekl květ, protože potom by se neurodilo ovoce. Věřilo se, že pokud nemocný bude polykat svěcené kočičky, tak se uzdraví. Ve Vyšším Brodě a okolí se říkalo, že „svěcené kočičky jsou proti ohni lepší než pojištění“.

Podle ustanovení církevního koncilu z roku 325 je Velikonoční neděle vždy první nedělí následující po prvním jarním měsíčním úplňku. Velikonoce ve Vyšším Brodě a okolí na počátku 20. století, to byla řada lidových zvyků a pověr. Velikonoce začínaly Zeleným čtvrtkem, kdy „zvony odlétaly do Říma“ a po Vyšším Brodě běhali chlapci s řehtačkami a na fotografii jsem dokonce viděl i „řehtající trakař“. Zasetý hrách a zelí na Zelený čtvrtek se nejlépe urodil. Včelaři vybírali plástve a medem z těchto pláství si mazali paty u nohou, aby je neštípl had. Také velikonoční jidáše se po upečení potíraly medem. Mladá děvčata se brzo po ránu myla v potoce, aby byla hezká.

Velký pátek byl tajemný den, kdy čarodějnice mají největší moc, skály se otevírají v místech ukrytých pokladů. Velký pátek byl dnem přísného půstu, kdy se ráno nesnídalo, v poledne byla polévka a večer se nevečeřelo. Lidé věřili, že ten den se nesmí pohnout se zemí, a proto raději ani nevkročili na pole či do sadu. Ještě před rozedněním hospodyně vymetla dům a prach a špínu metla až na křižovatku. To proto, aby se u nich nedržely blechy. Na Velký pátek nikdo neprodal ani nekoupil mléko a stavení i chlév se kropily svěcenou vodou. Pečlivě se čistily kurníky a kohouti dostávali česnek, aby byli bujní. Proti zlodějům obíhal statkář třikrát celé stavení se silným řetězem v rukou. Potom vzal sekeru a na každý práh třikrát udeřil, aby na něj nemohly zlé síly. Na Velký pátek prý bývala i nejúčinnější modlitba za úspěšnou úrodu. Lidé věřili, že na Velký pátek se nejsnáze zbaví nemocí. Tradovalo se, že omytím ve studánce zaženou všechny nemoci. Při mytí se však musel natočit k východu a kleknout na zelený drn.

Časně ráno na Bílou sobotu se ve farním kostele sv. Bartoloměje „pálil Jidáš“. Farníci si rozebrali oharky a doma je ukládali za trámy krovu s vírou, že je uchrání před požárem. Tyto oharky měly prý i kouzelnou moc léčit. Chlapci hrávali na zasekávání peněz do natvrdo uvařených vajec. Pokud se mince hozená proti vejci zasekla, vyhrál její majitel vejce, pokud se ale nezasekla, svou minci prohrál. Večer na Bílou sobotu se slavilo v kostele „Vzkříšení“ a při něm se opět rozezněly zvony. Téměř všichni farníci se sešli slavnostně oblečeni v průvodu, který procházel po obou stranách vyšebrodského náměstí. Za okny domů byly rozsvícené svíce a svaté obrázky malované na skle. V kostele farář světil vodu, které se říkávalo „jidášova“. Do ní hospodáři přidávali oharky z pálení Jidáše a touto směsí o filipojakubské noci kropili žita.

Ráno na Boží hod velikonoční se všichni oblékli do nejlepších šatů a celá rodina šla společně do kostela. Nejvíce parády bylo samozřejmě u děvčat, která musela být „celá nová“. V kostele se světily vejce a mazanec, které si každá rodina přinesla v proutěném košíku, který byl zakryt vyšívanou dečkou. Při cestě z kostela utíkala děvčata domů napřed, neboť se tradovalo, že čím rychleji poběží z kostela domů, tím dříve se budou vracet domů při senoseči i otavě. Oběd na Boží hod býval slavnostní, bohatý a s masem, neboť „půst již skončil“. Po obědě rozdávaly selky všem z domu červená vajíčka na znamení života. Odpoledne sedlák běžel na pole s vysvěcenými kočičkami. Také tady se věřilo, že kdo bude první na poli, bude mít nejdříve zralé žito. Večer děvčata dokončovala malování vajec, Na každém musela doplnit alespoň tečku nebo čárku.

Velikonoční pondělí bývalo v 19. století především spojováno s rozvernou pomlázkou, na kterou se těšily dlouho dopředu děti i dospívající mládež. Již dlouho před Velikonocemi si děvčata připravovala pro chlapce barevná vejce a zejména kraslice. Na některých byly i rozpustilé nápisy a na jiných rostlinné a geometrické ornamenty, které se dělaly vyškrabováním nebo technikou voskové batiky. Časté byly i negativně obtisknuté lístky trávy a květin v odvaru z cibulových slupek. Pomlázka bývala zejména svátkem zamilovaných a malované vajíčko bylo vysvědčením každého děvčete. Na zeleno se vajíčka barvila žitem, do zlatohněda cibulovými slupkami a na červeno se prodávala barva.

Původně se pomlázkou nazývalo jen osm spletených prutů vrby, jimiž chlapci šlehali dívky. Vyšlehávání bylo považováno za důležitý magický obřad, a když někdo nevyšlehal dívku, byla to pro ni potupa. Ve Vyšším Brodě bývaly na pomlázce především červené pentle. Chlapci šlehali nejen dívky, ale i další, doslova na potkání. Při předávání pomlázky jí děvče předávalo v bílém vyšívaném šátku. Často do něj přidala i mazanec s rozinkami a někdy pro svého milého i vyšívanou košili. Na vajíčku pro milého bývalo i jeho jméno nebo monogram. Milý byl selkou pohoštěn kořalkou a koláči. Dům od domu chodili malí koledníci, kteří měli svá „vajíčka od zajíčka“ ukryta v sadu v trávě. Do trávy se kladlo tolik vajíček, kolik bylo děvčat a žen ve stavení či v domě. Je samozřejmé, že se do počtu počítala i čeleď.

Zdroj: archiv Františka Schussera