Již v prvním roce světové války zřídil Frymburk v hostinci Hvozd pečovatelskou stanici pro zraněné vojáky. První transport raněných přijel 14. listopadu 1914. Byli to většinou ranění z Polska a Haliče. Frymburský doktor Hoffmann převzal bezplatnou péči o raněné a také léky a obvazy hradil většinou z vlastních peněz. Raněné často navštěvoval nejen frymburský farář a jeho dva kaplani, ale především frymburští občané, kteří jim denně nosili „svačinu, kávu, guláš, vuřtíky a pivo.“ Další frymburští občané, kteří narukovali k 29. pluku, se ozvali z ruského zajetí v dalekém Krasnojarsku na Sibiři. Jejich jména nám dnes již nic neříkají, ale bylo jich nejméně třináct. Jejich ženy se domnívaly, „že jsou nyní jejich muži ukryti a zbaveni všech nebezpečí války. Zajatci si ve svých sporých zprávách nestěžovali na nic, než na touhu po domově, a netrpělivě čekali na každou zprávu z domova“.
Druhého prosince 1914 pronikla rakouská vojska do Bělehradu. Frymburská učitelka Greiplová o této události poznamenala: “Na znamení radosti ozdobili občané Frymburka domky prapory, se zvučnou hudbou procházeli v pochodovém průvodu obcí, jejíž domy byly osvětleny stovkami světel. Byla to slavnost radosti - a přece připomínala mnohým svátek Všech svatých. Vzpomněli jsme plni pýchy statečných bojovníků, plni smutku na padlé hrdiny.“ Již 15. prosince 1914 ale Bělehrad znovu dobyli zpět Srbové a 91. pluk, kde bylo mnoho vojáků z Frymburku a okolí, musel ustoupit. Při ústupu padlo dalších sedm občanů z Frymburku a okolí do srbského zajetí. Jak ještě na počátku prosince 1914 učitelka Greiplová jásala, tak nyní napsala: „Byly to smutné Vánoce, které nám přinesl rok 1914.“
Hned po vypuknutí první světové války si každá rodina ve Frymburku začala dělat zásoby potravin „na horší časy.“ Ty přišly dříve, než kdokoliv mohl očekávat. Jako první bylo ve Frymburku vydáno nařízení, že pekaři musí do chlebové mouky přidávat ječnou a kukuřičnou mouku. Na počátku roku 1915 bylo zcela zastaveno pečení pečiva ve Frymburku. Koncem února 1915 pak obecní úřad vydal nařízení o odevzdání přebytečného zrní a mouky. Určení komisaři, učitelé, chodili dům od domu a kontrolovali zásoby. Každá osoba směla spotřebovat denně od 1. března do 15. srpna 1915 pouze 300 gramů zrní nebo 240 gramů mouky a zbytek musel být odevzdán do obecních zásob.
Od počátku března 1915 byl zastaven prodej u pekařů. „Kdo neměl doma chlebovou mouku, musel po několik týdnů jíst jen brambory“. Nejhorší bída o chleba byla před Velikonocemi, ale poté začala mouku ve Frymburku vydávat obec. Výdej mouky byl prováděn u obchodníka Grimse. Tlačenice byla veliká. Dlouhé hodiny čekali lidé, než na ně přišla řada. Během prvního týdne dostávali lidé ještě čistou, i když poměrně černou mouku, později byla smíchána s ječnou, ovesnou nebo kukuřičnou moukou. Koláče z kukuřičné mouky s borůvkami byly velmi oblíbeným jídlem. V mnoha rodinách se tato mouka používala místo brambor, jejichž zásoby byly počítány jako denní jídlo. Pšeničná mouka byla jenom v omezeném množství pro nemocné a byla vydávána pouze na příkaz lékaře“, čteme v záznamech. Kdo tedy neměl vlastní zásobu pšeničné mouky, musel péct z žitné nebo kukuřičné mouky. A tak „tu chodilo mnoho lidí, často v noci, do blízkých i vzdálených mlýnů, kde načerno měnili pšeničnou mouku za ošacení nebo husy. Peníze nikdo z mlynářů nechtěl.“
Mimořádné poměry, které přinesla první světová válka, způsobily, že „žena sáhla po pluhu a ženské ruce prováděly mužské práce. Stařec, který se již usadil na výměnku, dítě, které dosud znalo jen hru a radost, soutěžili s ženou, aby hrouda byla obdělána tak, jako dosud byla.“ Byl také stále větší nedostatek potahů, když spolu s muži byli do války odvedeni i koně. Nahradili je tažní voli, ale ani těch nebyl nadbytek. V roce 1915 ve Frymburku slibovala pole dobré výnosy. V polovině června 1915 však přišla silná námraza a zmrzla téměř všechna žita. Také špatné počasí při žních opozdilo svoz obilí. Frymburská radnice proto po 15. srpnu 1915 přistoupila na vydávání chlebových lístků, které se vydávaly vždy v neděli na radnici. Na chlebový lístek bylo možno dostat týdně pro osobu 2,24 kg žitné mouky. Tato dávka byla postupně snížena až na 1,68 kg.
Zemědělci, kteří neměli chlebové lístky, mohli čas od času vyměnit za žito pšeničnou mouku. Po Vánocích, na počátku roku 1916, byla na frymburské radnici vydávána pšeničná mouka pouze nemocným a starším sedmdesáti let. V zimě 1916 byla velice oblíbena jídla z černé žitné mouky, často dokonce z otrub připravovaný perník, který frymburští občané jedli nejen s bílou kávou nebo čajem, ale také se zelím a řepou. Frymburský komisař napočítal toto jídlo ve více než třiceti domech. Na jaře 1916 byly ve Frymburku zabavovány i brambory. Každý si směl ponechat jen 76 dkg na osobu a den. V té době již brambory přidávali i do chleba a „nacházely se v každém domě denně jako pokrm v poledne a večer.“ Zásoby rýže byly již dávno snědeny, hrách a čočku nebylo možno koupit a maso bylo moc, opravdu moc drahé.
Začátek května 1915 znamenal i začátek rakouské ofenzívy proti Rusku. Byl překročen Dunajec, poté dobyto i hlavní město Haliče Lvov. Při útoku na Varšavu, 26. července 1915, padl u Sokalu další frymburský učitel Franz Pokorný, který ve Frymburku učil od roku 1909. „Současně s učitelem Pokorným vykrváceli mnozí další občané Frymburka a okolí při osvobozování Haliče a Polska“, čteme v záznamech určených na paměť budoucím. V té době byla ve Frymburku vypsána druhá válečná půjčka. U prvé válečné půjčky se selské obyvatelstvo drželo velice zpátky, peněz vůbec moc nechybělo, ale mnozí považovali jistotu této peněžní půjčky za pochybnou. U druhé válečné půjčky to nebylo z počátku také lepší“. Tak viděli současníci obraz válečných událostí v Pošumaví.
Fotogalerie:
Krátce poté, co Itálie vyhlásila Rakousko-Uhersku válku, muselo mnoho obyvatel jižních Tyrol opustit svoji vlast. Mnohé rodiny přišly také do Frymburku a do okolních vesnic. Do Frymburku dorazili za prudkého deště 2. června 1916 večer a byli ubytováni ve mlýně u Vltavy a v Schachlerově hostinci. „Svoje svršky měli v pytlích a balících, které byly uloženy u starosty. Vzlykajíce obklopily ženy s dětmi a několika málo muži vozy“, líčí součastníci příchod uprchlíků. Všichni pocházeli z Rovereta a okolních vesnic. Mnohé ženy byly dělnicemi v tabákové továrně v Saccu. Mezi příchozími nechyběl ani Capo di Cumunne, starosta, který měl s sebou i obecní razítko, jímž opatřoval žádosti uprchlíků. Obyvatelé jižních Tyrol se ve Frymburku přes léto cítili dobře, ale na podzim si stěžovali na drsné podnebí a postupně Frymburk opustili. Jako poslední před Vánoci 1916 odešla rodina Darigotů do Vyššího Brodu. Spolu s odchodem poslední rodiny z jižního Tyrolska skončila ve Frymburku i „vojenská péče o uprchlíky“.
Události první světové války ovlivnily i podobu domů. Na mnoha frymburských střechách byly v roce 1916 sejmuty měděné plechy, z frymburského pivovaru byla odvezena velká měděná pánev a z kostela sv. Bartoloměje byly pro válečné účely sejmuty dva zvony. Frymburské domácnosti odevzdaly nejen veškerou vlnu, ale konfiskována byla i celá úroda lnu. V důsledku nedostatku surovin „strašně stouply ceny látek“, které byly tak drahé, „že si je nikdo z Frymburku nemohl koupit.“ Stejné to bylo s cenou bot, a tak ve Frymburku a okolí „přišly ke cti znovu dřeváky.“ Mnozí frymburští občané neměli tuk, aby si mohli omastit zelí, a „to se nikdy předtím nemohlo stát, že litr mléka se ve Frymburku prodával za 24 haléřů. Rodiny, které měly živitele na frontě - a to byly téměř všechny - dostávaly od frymburské radnice denní příspěvek 1,50 koruny na každou živenou osobu.
Po nedostatku potravin přišly na řadu tabák a pivo. V roce 1916 dostávali hostinští ve Frymburku jediné procento množství piva, které vyčepovali před válkou, a tak pivo v hospodě bývalo jen v neděli. Cena piva stoupla na dvojnásobek a o jeho kvalitě se nedalo vůbec hovořit. Ječmen musel být použit jako chlebové obilí, a tak se pivo vařilo z rýže a brambor. Frymburský pivovar byl zcela uzavřen a pivo se do Frymburku dováželo z Černé. Na počátku roku 1916 zmizelo z trafik ve Frymburku veškeré kuřivo, a tak starci kouřili domácí byliny jako například mařinku vonnou a také uvařené a usušené bramborové slupky. Pivo nebylo ve Frymburku vůbec k mání od masopustního úterý 1917 až do masopustní soboty 1918. A tak ve frymburských hospodách byla k dostání jen „lavorová kořalka“ vyráběná v Černé a malinová šťáva.
Situace se ve Frymburku ještě více zhoršila v zimě 1917. Způsobila to špatná úroda brambor v roce 1916, kdy mnozí sklidili sotva tolik brambor, kolik zasázeli. Brambory se dostaly koupit jen v omezeném množství za velké peníze. Za pytel brambor se ve Frymburku platilo deset až dvanáct korun. A tak se vařilo především ze zelí a postupně i z řepy, která se před válkou ve Frymburku používala pouze jako krmivo. Upražená řepa dokonce nahrazovala žitnou nebo ječnou kávu a rýži nahradilo proso. „Před válkou stálo ve Frymburku kilo prosa dvacet až třicet haléřů a bylo používáno jako krmivo pro malá kuřata. Nyní stálo kilo prosa dvě až tři koruny. Jedli jsme ho samotné a prosná kaše nám připadala jako velmi chutná. Byli jsme rádi, že jsme proso dostali koupit. Hrách byl k dostání velice zřídka a to v omezeném množství, stejně jako fazole“, čteme v záznamech.
Koncem ledna 1917 uhodily ve Frymburku kruté mrazy, které trvaly několik týdnů. Na Bílou sobotu 1917 bylo do Frymburku dovezeno 140 pytlů brambor, „které byly prodány nejpotřebnějším.“ Koncem dubna 1917 ve Frymburku a okolí opakovaně sněžilo, ale v květnu byla řada teplých slunečních dní, a tak se zde 24. května kosilo seno a v polovině července již bylo vidět mandele žita. Kronikář o této době ve Frymburku napsal: “Nikdo by nepomyslel, že by zde mohlo dojít k takovému nedostatku potravin, k takové nouzi, jaká zde poslední měsíce a týdny panovala před žněmi.“ Bída rovněž přinutila mnoho lidí ke krádežím. Byly ořezávány klasy žita a brambory vykopávány ze země. Úroda ve Frymburku v roce 1917 byla dobrá, ale část brambor zakopávali sedláci v sadech i jinde, aby jim je vojenské komise nesebraly.
Při přechodu srbské Sávy padl Brostl a Schuster s Kamrlem to přežili. Karel Schuster však ne na dlouho. Padl 3. dubna 1916 ve věku 44. let. Srbové se za Sávou zachraňovali útěkem do hor Albánie. Spolu s nimi museli jako živý štít jít i rakouští váleční zajatci, kteří v prvém válečném roce padli do zajetí Srbů. Bez bot a hladovějící byli mezi nimi i Jiří Zeller, Jan Scherhaufer, Andreas a Josef Pachnerovi z Frymburku. Z albánských hor pokračovala jejich mučednická cesta na italský ostrov Asinare, kde Andreas Pachner zemřel. Zbylí tři se dostali do Francie, kde pracovali jako dělníci a kde zemřel Josef Pachner. Na listině zemřelých ve válce z Frymburka a okolí se nalézá z Pachnerů ještě Adalbert, Emanuel a Franz, kterému bylo 18 let a padl u 29. pěšího pluku v Rumunsku 8. července 1918. V létě 1917 vykrváceli v boji s Itálií z Frymburka Josef Wagner, Josef Lehmer a Jan Oppeck. Celkem lze napočítat ze samotného Frymburku 53 a z okolí dalších 49 padlých za prvé světové války.
Dne 21. listopadu 1916 zemřel císař František Josef. Obyvatelé Frymburku dali svému smutku jasný výraz, když 27. listopadu byla sloužena ve zdejším kostele slavná zádušní mše. Uprostřed ztemnělého kostela byl umístěn sarkofág, na jehož přední straně mezi zeleným listím byl císařův obraz. Jeho nástupcem se stal Karel I. Dne 9. prosince zde byla sloužena slavnostní mše svatá u příležitosti nástupu císaře Karla na trůn. Shromáždilo se obecní zastupitelstvo, spolky a školní mládež se svými učiteli a mnoho jiných lidí. Na počest nového císaře vlály z domů prapory. A ještě jeden úryvek z německé kroniky Frymburku z této doby: “V bojích u Soče v Itálii byl i náš 91. pěší pluk a mezi vojáky i učitel Peter, který byl již poručíkem.“
Nastaly čtvrté válečné Vánoce a ještě stále nepřicházel mír. Realitou se staly již dvacáté válečné odvody, tentokráte ročníku 1900, tedy sedmnáctiletých, kteří již 6. února rukovali. S odvedenci se Frymburk loučil tóny lesního rohu hrajícího písně: Chtěl bych zase do vlasti, do drahé otcovské obce. Došlo k mírovým jednáním v Brest-Litevsku, a tak i ve Frymburku stoupla naděje, že se snad vrátí domů vojáci i váleční zajatci z Ruska. V samotném Frymburku chyběly sůl, ocet, petrolej a svíčky úplně. Za tabák, cukr a pšeničnou mouku bylo možné získat všechno. Sedláci jezdili často do Budějovic a vyměňovali tam za máslo tabák, látky a kůži. Výměnný obchod byl ve velkém a krásném rozkvětu. Válečná nouze přiváděla občany Frymburku a okolí na pokraj zoufalství.
Ještě horší to však bylo ve městech, a tak císař Karel vydal nařízení: Dítě hostem. Do frymburské farnosti přijelo čtyřicet dětí z Lince, které byly přiděleny místním sedlákům na léto 1918. „Děti byly příslušně vyživovány a obdarovány, když na podzim odcházely opět domů a do školy.“ O konci září a říjnu 1918 napsal frymburský kronikář: “Nevypadalo to nyní na bojištích nadějně, v zázemí byly poměry pro Němce v říši neutěšené. Stále více muselo být každému Němci jasné, že jeho národ nedosáhne toho, pro což po celá válečná léta trpěl.“ Ve Vídni bylo jednáno se zástupci vlastních národností. Maďarsko se odtrhlo od Rakouska, společný zůstal pro obě poloviny říše pouze vládce. Také český národ se snažil poté, co byl Kramář a jeho druhové propuštěni, o samostatný stát.
Zdroj: archiv Františka Schussera
